"To budeš mít co dělat."
"Asi ano. Stál mě jenom stovku. Ale dám ho do pořádku. Já se v autech vyznám."
"Jak se jmenuješ?"
"Horst. Horst Dieke." "
"Já jsem Ulf. Ulf Nordin."
Švýcar se usmál. Měl bílé zuby bez kazů. Působil sympaticky.
"Tak ty nevíš, kdo by to moh být?"
Dieke zavrtěl hlavou.
"Bohužel."
Nordin nebyl ani trochu zklamán. Dopadlo to tak, jak on sám i kolegové očekávali. Kdyby neměli tak málo stop, tak by za tou paní nikdo nejezdil. Přesto se ještě nechtěl vzdát a kromě toho nijak netoužil zpátky do té tlačenice mezi nevlídnými lidmi v podzemní dráze. Švýcar se mu zřejmě snažil vyjít vstříc. Zeptal se:.
"Víc toho nemáte? Myslím o tom člověku." Nordin se zamyslel.
Nakonec poznamenal: "Pořád se směje. A nahlas."
Chlapík se kupodivu rozzářil.
"Tak toho znám! Směje se takhle."
A Dieke otevřel ústa a vyloudil mečivý zvuk, pronikavý a ostrý jako křik sluky.
Nordina to tak překvapilo, že se hned nemohl vzpamatovat.
"Tak nějak," řekl nakonec.
"Aha," usmál se Dieke, "tak teď už vím, koho myslíš. Menší a snědý."
Nordin mlčky vyčkával.
"Byl tady čtyřikrát nebo pětkrát. Nebo víckrát. Ale nevím, jak se jmenuje. Přijel sem s nějakým Španělem, který mi chtěl prodat součástky. Několikrát. Ale žádné jsem od něho nekoupil."
"A proč?"